Všeobecná veřejná nemocnice císaře a krále Františka Josefa (1899–1918)
Počátky vysocké nemocnice: od Františka Josefa k prvnímu rentgenu
Výstavba nemocnice ve Vysokém nad Jizerou začala v roce 1897 na základě rozhodnutí okresního zastupitelstva na pozemcích o výměře 54 arů darovaných obcí. O dva roky později, 1. listopadu 1899, byla slavnostně otevřena pod názvem „Všeobecná veřejná nemocnice císaře a krále Františka Josefa“. Hlavní budova u silnice směrem na Roprachtice nabízela 52 lůžek.
Již v následujícím roce přibyla menší druhá budova – tzv. pavilon – s 8 lůžky, kam byli umisťováni pacienti s nakažlivými či nevyléčitelnými nemocemi. Během prvního roku provozu prošlo ošetřením 240 pacientů, přičemž sociálně slabší byli léčeni ambulantně.
V roce 1902 nastoupil do nemocnice MUDr. Adolf Šváb, který se stal jejím ředitelem a na několik let i jediným lékařem. O pacienty se kromě něj starali manželé Josef a Anežka Havlíčkovi jako ošetřovatelé a také všestranný pomocník Antonín Šilhán – domovník, poslíček i asistent při operacích.
Už v roce 1910 měla vysocká nemocnice k dispozici moderní rentgenový přístroj, což bylo v té době něco naprosto výjimečného. Tehdy se rentgeny nacházely pouze ve velkých městských nemocnicích nebo na univerzitách. Do menších zařízení se tato technologie začala rozšiřovat až po roce 1920. Zdejší zdravotní ústav tak patřil k průkopníkům, kteří se snažili držet krok s nejnovějším vývojem v medicíně.
Nemocnice za války: když se léčily následky fronty i malárie
Během první světové války, v letech 1914–1918, vedl nemocnici ve Vysokém MUDr. Eduard Kudrnka. Ten zde působil jako jediný lékař. V tomto období sloužila nemocnice především k ošetřování raněných vojáků. Civilním pacientům se věnovaly ošetřovatelky, zatímco o vojáky pečoval jeden vojenský ošetřovatel – vojín.
V roce 1917 bylo v nemocnici ošetřeno celkem 817 pacientů. Téměř polovinu všech nemocí tvořily choroby žaludeční, střevní a kožní, zaviněné pravděpodobně podvýživou a omezeným přístupem k plnohodnotné stravě. Od dubna 1917 se péče zaměřila výhradně na vojáky trpící malárií, kterou si přivezli z bojišť. Většina z nich byli Češi z okolí. Přes skromné podmínky dosahovala léčba dobrých výsledků – 80 % pacientů se zcela uzdravilo, u ostatních došlo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu.
Rok 1917 také přinesl drobné, ale důležité opravy – například obnovu nemocničního vodovodu a výměnu pěti lůžek. Během války však nemocnice zápasila s nedostatkem základního vybavení – chybělo prádlo, šaty i obuv. Navzdory tomu zvládl MUDr. Kudrnka provést 67 operací, a to i přesto, že kvůli omezeným zdrojům nebylo možné použít narkózu. V nejnutnějších případech se využívalo chloroformu.
Všeobecná veřejná okresní nemocnice (1919–1951)
Od petrolejky k moderním sálům: proměna nemocnice po první světové válce
Po skončení první světové války převzal vedení tehdejší „Všeobecné veřejné okresní nemocnice“ MUDr. Alois Pluhař. Stav zařízení byl tristní – chybělo elektrické osvětlení, operovalo se při světle petrolejek. Teplá voda se nosila z kuchyně a nástrojů byl nedostatek. Přesto lékaři v roce 1921 zvládli odoperovat 44 pacientů. Nemocnice zároveň sloužila i jako útočiště pro bezdomovce, kteří přespávali na chodbách.
Situace se postupně začala zlepšovat. Dorazily nové matrace, nábytek, prádlo a o rok později i nový rentgen. Přibyli další lékaři – MUDr. Josef Lhota a MUDr. Jaroslav Vávra. Rostl počet lůžek a zlepšilo se technické vybavení. Pro zaměstnance se vedle hlavní budovy postavil bytový dům.
Po roce 1929 nemocnici vedl MUDr. Vladimír Píša, který provedl řadu modernizačních kroků. Zavedl ústřední topení, kanalizaci, zřídil moderní prádelnu a zajistil soběstačné zásobování vodou. V roce 1935 byla přistavěna nová budova operačních sálů s umývárnami, sterilizací a signalizačním systémem. Péči převzaly řádové sestry z České diakonie.
V roce 1936 vznikl samostatný infekční pavilon se 40 lůžky, bytem pro lékaře a odpočívárnou s terasou. V nemocničním parku přibyla také márnice s pitevnou. V letech 1930–1937 se areál zásadně proměnil. Staré stavby byly z velké části nahrazeny novými. Nemocnice tehdy nabízela 185 lůžek a čtyři oddělení: interní, chirurgické, infekční a gynekologické.
Vysocká nemocnice za druhé světové války: boj o přežití i nové poslání
Za druhé světové války nemocnice přišla kvůli ztrátě pohraničí téměř o všechny pacienty. Aby nezanikla, rozhodla tehdejší vláda ve Vysokém zřídit celostátní léčebnu kostní tuberkulózy. V roce 1941 tak po přestavbě infekčního pavilonu B začali přijímat první pacienty. Díky tomu mohlo zůstat v provozu i všeobecné oddělení nemocnice.
Problémem však byla špatná dostupnost – dopravní spojení do Vysokého bylo tehdy velmi omezené. Nemocnice si proto vyžádala a získala svou první sanitku, vůz Praga Baby, který sloužil ještě dlouho po válce.
Na konci roku 1941 nastoupil do funkce primáře německý lékař MUDr. Erik Malý. Ačkoli šlo o součást válečné germanizace, paradoxně právě on pomohl obnovit příliv pacientů – nově přijížděli i lidé ze Sudet. MUDr. Malý působil v nemocnici až do května 1945, kdy tragicky zemřel společně s celou rodinou. Jeho nástupcem se stal MUDr. Karel Sátora, o rok později pak nemocnici převzal MUDr. Antonín Pavlíček.
V roce 1946 se zvažovalo vybudování nového nemocničního pavilonu. Plány ale zůstaly pouze na papíře. V nemocničním parku místo toho vznikly tzv. lehárny – venkovní místa k odpočinku, kam pacienti s tuberkulózou přicházeli nebo byli vyváženi na vozících. Pobyt na čerstvém horském vzduchu byl tehdy považován za jeden z klíčových prvků léčby.
Státní léčebna kostní tuberkulósy (1951–1972)
Když horský vzduch pomáhal léčit: éra léčebny kostní tuberkulózy
V roce 1951 došlo v rámci reorganizace zdravotnictví k překvapivému rozhodnutí – vysocká nemocnice měla být zrušena. Přestože proti tomu protestovali obyvatelé z celého kraje, všechna oddělení byla přestěhována do Jilemnice. Ve Vysokém tak vznikla „Státní léčebna kostní tuberkulósy“ se stovkou lůžek. Post primáře zpočátku nadále zastával MUDr. Antonín Pavlíček, o rok později ho vystřídal MUDr. František Panocha. V té době zde pracovalo 35 zaměstnanců.
Nejdelší primářskou éru tu prožil MUDr. Petr Putulov, který nastoupil v roce 1957 a zůstal až do úplného uzavření léčebny. Společně s ním zde působili i MUDr. Blanka Šinkorová a MUDr. Jiří Siebert, vrchní sestra Adéla Hanušová a rehabilitační pracovnice Helena Schweidlerová.
Nemocniční budovy měly jasné určení – pavilon A sloužil pacientům s uzavřenou formou tuberkulózy, v pavilonu B byli umístěni ti, u nichž hrozilo riziko přenosu. Pobyt v léčebně byl často dlouhodobý. Léčba zahrnovala nejen podávání antituberkulotik a dietní stravu, ale i důsledné dodržování léčebného režimu a využití čistého horského vzduchu. Při příznivém počasí se pacienti vozili na lehárny, ti mladší a silnější často odpočívali i v noci na otevřené terase pavilonu B.
V roce 1957 měla léčebna kapacitu 120 pacientů, později se počet snížil na 100. Mnozí leželi v sádrových lůžkách, zcela nepohybliví – náročnou péči tak zajišťovali obětaví ošetřovatelé a zdravotní sestry.
Na konci 60. let se pak začalo rozhodovat o osudu celé léčebny. Město Semily hledalo nový zdroj pitné vody a jako nejvhodnější se zdál přítok potoka Vošmenda, který pramenil přímo pod areálem nemocnice. Infekční provoz léčebny se tak stal rizikem pro vodní zdroj. A protože v té době zároveň výrazně ubývalo pacientů s kostní tuberkulózou, rozhodlo se o definitivním zrušení léčebny.
Zbývající pacienti byli přeloženi do Jevíčka na Moravě a 29. září 1972 opustil léčebnu poslední z nich. Následující den se po více než sedmdesáti letech vysocká nemocnice uzavřela.
Ústav plastické a rekonstruktivní chirurgie ruky (1975–1991)
Záchrana nemocnice: Vysoké jako kolébka chirurgie ruky (1975–1989)
Po uzavření léčebny tuberkulózy v roce 1972 se budoucnost vysocké nemocnice ocitla na rozcestí. Díky iniciativě primáře MUDr. Petra Putulova a shodě dalších okolností našla nemocnice nové, zcela unikátní zaměření – stala se ústavem specializovaným na chirurgii ruky. Ministerstvo zdravotnictví tehdy podpořilo plán MUDr. Jaroslava Vejvalky z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, který hledal vhodné místo pro rozvoj tohoto nového oboru.
Vznikl tak „Ústav plastické a rekonstruktivní chirurgie ruky“ organizačně spadající pod Okresní úřad národního zdraví Semily. Po nezbytné rekonstrukci, včetně vybudování spojovacího koridoru mezi pavilony, se v roce 1975 spustil provoz. První operaci lékaři provedli 1. prosince téhož roku.
Zpočátku se Ústav zaměřoval především na akutní úrazy ruky a pooperační stavy. Postupem času došlo k rozšíření výkonů o léčbu vrozených vývojových vad dětí a syndromů útlaku periferních nervů horní končetiny. Výjimečná byla v té době i časná rehabilitace pacientů, která ve Vysokém začínala už v převazovně, zatímco jinde se čekalo na úplné zhojení ran.
Základ týmu tvořil primář MUDr. Jaroslav Vejvalka a lékaři MUDr. Blanka Šinkorová a MUDr. Jiří Siebert – původně odborníci z léčebny tuberkulózy. Ti museli projít specializačním školením v Praze. V roce 1979 MUDr. Sieberta vystřídala mladá lékařka MUDr. Alena Schmoranzová.
Po odchodu primáře MUDr. Vejvalky do důchodu v roce 1980 se vedení ujal MUDr. Karel Dlabal, plastický chirurg z Hradce Králové. Pod jeho vedením Ústav zažil výrazný rozmach – rostl počet operací, zkrátila se doba hospitalizace a kromě operativy ruky se začala provádět i širší škála plasticko-chirurgických výkonů. MUDr. Dlabal se proslavil například přenosem prstů na místo chybějícího palce nebo inovativními operacemi při obrně nervů. Vysocká nemocnice se tak postupně stala uznávaným školicím centrem.
Ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie (1992–současnost)
Náročná 90. léta: období proměn a zásadních rozhodnutí (1990–2000)
Po roce 1989 prošlo české zdravotnictví významnou transformací, která se dotkla i Ústavu ve Vysokém. V lednu 1992 se nemocnice osamostatnila, získala právní subjektivitu a nový název nesoucí dodnes – „Ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie“.
Začaly se plánovat nezbytné rekonstrukce, především operačních sálů. Ačkoliv se v celé zemi rozbíhala privatizace zdravotnických zařízení, specializované vysocké pracoviště se jí zpočátku mělo vyhnout. Přesto byl Ústav v roce 1995 do privatizace zařazen. Tento krok vážně ohrozil jeho specializaci, a potažmo i samotnou existenci.
Díky odhodlání tehdejší primářky MUDr. Blanky Šinkorové, která vedení převzala po docentu MUDr. Dlabalovi v roce 1995, podpoře odborných společností a skvělé pověsti zařízení se podařilo Ústav z privatizace vyjmout. Tím byla zachována kontinuita péče a rozvoj unikátního oboru.
V letech 1995 až 1999 prošel Ústav rozsáhlou modernizací. Vznikly nové operační sály, centrální sterilizace, komfortní pokoje pro pacienty a kvalitní zázemí pro zdravotnický personál. Součástí rekonstrukce bylo také inovativní uspořádání ambulancí, které byly záměrně navrženy v přímém propojení s operačními sály. Tento koncept nevznikl náhodně – šlo o promyšlený návrh vycházející z podnětů zkušených pracovníků Ústavu. Cílem bylo zefektivnit každodenní provoz a přizpůsobit prostředí jak lékařům, tak stážistům získávajícím zde praktické dovednosti. Původní architektonické řešení sice navrhovalo jiný model, avšak na základě konzultací s personálem byl projekt upraven tak, aby lépe odpovídal reálným potřebám provozu. Výsledkem byl funkčnější a uživatelsky přívětivější prostor.
V roce 1998 došlo k dalšímu klíčovému momentu – Ústav uzavřel smlouvy se všemi zdravotními pojišťovnami, čímž se potvrdila jeho důležitá role v systému českého zdravotnictví.
Na sklonku 90. let byla nemocnice se svými 45 zaměstnanci jedním z nejvýznamnějších pracovišť v regionu. Vedle primářky MUDr. Blanky Šinkorové a její zástupkyně MUDr. Aleny Schmoranzové působili v Ústavu další čtyři lékaři – MUDr. Vlastimil Tyle (od roku 1989), MUDr. Ludmila Fialová (od roku 1991), MUDr. Štěpánka Staňková (od roku 1998) a MUDr. Radek Kebrle (od roku 1999).
Ústav na začátku tisíciletí: jak se rodila špičková péče (2001–2010)
V prvních letech nového milénia se objem péče značně zvětšoval – počet operací vzrostl z 3 600 v roce 2001 na téměř 4 000 v roce následujícím. Hospitalizovaných pacientů bylo v roce 2001 více než 2 000 a o čtyři roky později už přes 3 000. Ambulantní péče se také navyšovala – v roce 2003 bylo zaznamenáno 15 000 návštěv, do roku 2009 počet vzrostl nad 20 000.
Rok 2002 se nesl v duchu výrazných změn – zrušení okresů znamenalo hrozbu zániku nemocnice. Aby zůstala zachována, přešla od roku 2003 pod správu města Vysoké nad Jizerou, a tím si zajistila další existenci. Rozvoj nemocnice vedl k oddělení funkcí ředitele a primáře. Ekonomické i medicínské vedení už nebylo možné zvládat jednou osobou. V roce 2003 se ředitelkou stala Ing. Marcela Škodová, do té doby od roku 1998 zastávající pozici správkyně Ústavu. Primariát převzala MUDr. Alena Schmoranzová, která v čele lékařského týmu stála až do roku 2024.
Ústav po úspěšném sjezdu České společnosti chirurgie ruky v roce 2005 rozšířil vzdělávací program. Chirurgie ruky se stala uznávanou specializací, což se projevilo velkým zájmem o přednášky zdejších lékařů i sester. Zástupci Ústavu jezdili na kongresy, sjezdy a vzdělávací akce včetně těch mezinárodních.
V roce 2006 byla MUDr. Schmoranzová zvolena předsedkyní České společnosti chirurgie ruky, která je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. O rok později pak společnost požádala o vstup do Federace evropských společností chirurgie ruky (FESSH). Po úspěšné prezentaci na kongresu v Athénách byla Česká republika do prestižní organizace přijata. Tento milník symbolizoval začátek nové éry české chirurgie ruky a jejího aktivního zapojení do mezinárodní odborné spolupráce.
Rok 2008 přinesl rekonstrukci sterilizačního centra a získání akreditace Ministerstva zdravotnictví pro vzdělávání lékařů v plastické chirurgii. Ústav se stal klinickým pracovištěm Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Téhož roku také začal každoročně pořádat konferenční odpoledne zdravotních sester a fyzioterapeutů v rámci programu celoživotního vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků.
Ani v době hospodářské krize v roce 2009 neztratil Ústav na svém významu. Naopak – v těžkých ekonomických časech sehrál důležitou roli jako stabilní zaměstnavatel v regionu. Nabízel práci více než šedesáti lidem. Kromě již dříve zmíněných lékařů zde tehdy působili i další odborníci: MUDr. Jiří Paroulek, MUDr. Lucie Smrčková (oba od roku 2001), MUDr. Tomáš Hellmuth (od roku 2004), MUDr. Daniela Horáčková, MUDr. Simona Parkánová (obě od roku 2008) a MUDr. Radek Lhotský (od roku 2010).
Deset let změn: od opravených oken po špičkové operační sály (2011–2020)
Během roku 2011 prošel areál Ústavu rozsáhlou rekonstrukcí – vyměnilo se 203 oken, budovy byly zatepleny a historický koridor z roku 1975 dostal novou fasádu. Modernizací prošla i lůžková část včetně zastaralého výtahu. Ústav navíc personálně rostl – koncem roku 2012 měl 69 zaměstnanců, včetně 10 lékařů, o dva roky později zde pracovalo už 74 lidí.
Rozšiřovaly se i spolupráce s odbornými společnostmi. V roce 2012 se Ústav stal členem České společnosti terapie ruky sdružující odborníky zaměřené na léčbu a rehabilitaci horní končetiny – lékaře, fyzioterapeuty i ergoterapeuty. Od roku 2014 se začal aktivně podílet na vzdělávání odborníků – v součinnosti s Českou společností chirurgie ruky pořádal specializované kurzy. Významnou roli Ústav sehrál také při organizaci dvou mezinárodních konferencí asociace IBRA (International Bone Research Association). Ty se konaly v Praze v letech 2016 a 2019 a přilákaly přibližně stovku odborníků z celé Evropy.
Rok 2015 byl pro Ústav výjimečný – připomněl si 40 let od zahájení programu chirurgie ruky. Při této příležitosti vyšla publikace „Vysocká nemocnice aneb od císaře pána k chirurgii ruky“ a konaly se dva odborné kongresy. MUDr. Blanka Šinkorová obdržela pamětní medaili České lékařské společnosti J. E. Purkyně za celoživotní přínos oboru. O rok později se jí také dostalo Pocty hejtmana – ocenění určeného osobnostem, které svými aktivitami a dílem přispěly k rozvoji a dobré pověsti Libereckého kraje.
Významnou podporu získal Ústav i od neziskových organizací – mezi lety 2013 a 2017 mu Nadační fond Kapka naděje daroval řadu specializovaných přístrojů, například dětskou kostní vrtačku, ultrazvuk nebo distrakční aparát Cube-Fix. Nadace Preciosa přispěla na zařízení pro úpravu zápěstí u dětí s vrozenou vývojovou vadou.
Již od roku 2017 se Ústav snažil získat státní dotaci na přístavbu a modernizaci. I když byla podpora původně přislíbena, projekt byl nakonec bez jasného důvodu z programu vyřazen. Nemocnice však pokračovala v rozvoji i bez ní. V roce 2019, kdy slavila 120 let od založení, čelila zrušení veřejné soutěže kvůli příliš vysokým nabídkám. Vedení Ústavu se proto rozhodlo jednat vlastními silami – vybudovalo vrt s úpravnou vody a zahájilo stavbu dvou nových operačních sálů.
Na přelomu let 2019 a 2020 došlo v Ústavu k významným personálním změnám – odešli tři klíčoví lékaři a po rezignaci ředitelky Ing. Marcely Škodové převzala dočasné vedení starostka města Mgr. Lucie Vaverková Strnádková. Novým ředitelem se v dubnu 2020 stal Ing. Ludvík Hovorka, a to právě v době první vlny pandemie covid-19. Následné omezení provozu Ústav využil k dokončení stavebních prací. V červenci 2020 byly slavnostně otevřeny nové operační sály a dospávací pokoje. Kromě toho došlo k vybudování záložního zdroje elektřiny a parkoviště – většinu prací přitom nemocnice zvládla svépomocí.
Nový pavilon, nové možnosti: Ústav slaví 50 let a roste dál (2021–2025)
Během posledních pěti let se Ústav výrazně proměnil. Největší událostí bezesporu bylo vybudování zcela nového pavilonu E, který rozšířil kapacity a modernizoval zázemí nemocnice. Stavba začala v červnu 2021 po náročných přípravách a výběrovém řízení vyhlášeném městem Vysoké nad Jizerou. Celý projekt stál na více než 90 milionů korun, přičemž se na financování podílely Ministerstvo zdravotnictví ČR, Liberecký kraj i samotná nemocnice. Přestože výstavba postupovala pomalejším tempem, pavilon byl úspěšně dokončen na jaře 2023. Od 1. září téhož roku slouží pacientům i personálu.
Nový třípatrový pavilon přináší moderní prostředí a větší komfort – nabízí 14 klimatizovaných dvoulůžkových pokojů s vlastním sociálním zařízením, zázemí pro stravování zaměstnanců, moderní vzduchotechniku i nové byty pro lékaře. Spolu s výstavbou proběhla i částečná rekonstrukce sousedního pavilonu B, kde se obnovily rozvody a zmodernizovalo zázemí sester i další provozní místnosti.
Velký posun zaznamenal Ústav také v oblasti odborného vzdělávání. V dubnu 2022 získal akreditaci pro specializovaný výcvik v oboru plastická chirurgie, což potvrzuje jeho dlouholetou kvalitu a odborné zázemí.
Od března 2024 stojí v čele Ústavu nová ředitelka Mgr. Dita Legnerová. Pod jejím vedením pokračují úpravy a vylepšování prostor. Administrativní kanceláře se přesunuly do zrekonstruované části knihovny v pavilonu A a v září téhož roku byla dokončena i modernizace rehabilitačního oddělení. Opraveny byly nejen rozvody a podlahy, ale přibylo i nové vybavení a nábytek.
Na podzim 2024 se s funkcí primářky rozloučila MUDr. Alena Schmoranzová, která vedla Ústav více než 21 let. Primariát převzal její dlouholetý zástupce MUDr. Tomáš Hellmuth. Odborný tým dnes tvoří 13 lékařů, z nichž většina je s Ústavem spojena už více než patnáct let. Mladší generaci zastupují MUDr. Jiří Caithaml, MUDr. Eliška Čermáková, MUDr. František Hájek, MUDr. Zuzana Lešáková, MUDr. Zuzana Jagošová a anestezioložka MUDr. Nikol Tomášová.
Rok 2025 se v Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie nesl – vedle dalších stavebních úprav – ve znamení oslav padesátého výročí svého založení. Toto významné jubileum se promítlo i do proměny okolí nemocnice. Nemocniční park prošel revitalizací, při níž byly odstraněny nebezpečné a nemocné stromy, a u parkoviště vznikla nová odpočinková zóna. V září zde byly instalovány informační panely přibližující historii nemocnice od jejího založení v roce 1899.
Oslavy vyvrcholily dnem otevřených dveří 25. září, během něhož byl slavnostně odhalen bronzový model ruky od semilského umělce Sebastiana Wojnara. Ve stejném období byla otevřena nová moderní recepce a ambulantní rehabilitace se přesunula do nových prostor, což přineslo větší komfort pacientům i personálu.
Podzim patřil odborným setkáním. V listopadu se v Harrachově pod záštitou ředitelky Mgr. Dity Legnerové uskutečnil XVIII. kongres České společnosti chirurgie ruky a VII. kongres České společnosti terapie ruky. Na jejich přípravě se podíleli lékaři Ústavu a fyzioterapeutický tým ve spolupráci s prezidentkou kongresů, emeritní primářkou MUDr. Alenou Schmoranzovou. Ústav se tak jako spolupořadatel této prestižní akce vrátil na kongresovou scénu po deseti letech.
Padesát let existence Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie je důkazem odbornosti, vytrvalosti i schopnosti reagovat na proměny doby. Historie, která začala skromně, dnes pokračuje v moderním prostředí s jasnou vizí do budoucna – a další kapitoly se právě píší.